Pantheon Národní muzea. Symbolický prostor, který v nedávné době vzbudil pozornost veřejnosti. Stačila zmínka o několika osobnostech, které by v něm měly (či naopak neměly) být umístěny po rekonstrukci muzea. Mnoha názorům a ideám možná chybělo základní zakotvení v dějinách a proměnách tohoto prostoru. Rád bych se proto (i jako jeden z členů vedení Národního muzea) podíval podrobněji jak na tento vývoj, tak na možnosti budoucího vzhledu Pantheonu.

Trocha historie a vývoje
Je nutno souhlasit s charakteristikou, že Pantheon byl vždy ze své podstaty „politikem“ své doby. Předně se to projevilo v tom, že se do něj až do roku 1924 dostávali pouze muži – a i poté se po celé 20. století podařilo do prostoru vniknout pouze Boženě Němcové a Elišce Krásnohorské.
Původní osazení osobností kombinovalo muže zasloužilé ve vědě a umění s muži spojenými s muzeem jako takovým. I proto tak vedle sebe mohli spočinout Jindřich Clam-Martinic jako prezident muzejního výboru a v mlhách dějin se pohybující opat Božetěch. Jednalo se o pohled konce 19. století, vymodelovaný architektem Josefem Schulzem a historikem Josefem Emlerem. A jakkoliv mohl vycházet Pantheon např. ze francouzského vzoru, již od počátku byl naplánován jako výrazně naplněný. Prostoru pro aktivní a dlouhodobé doplňování zde nebylo mnoho.
První republika posunula doplňování do roviny zbavené německy hovořících zemských vlastenců: vybrané osobnosti musely být „dobrými Čechy“ nejen ve smyslu „böhmisch“, ale vysloveně „tschechisch“. Navíc s jedním česko-slovensky motivovaným gestem umístění Slováka Országha-Hviezdoslava. (A jistě, nesmíme zapomenout na odstranění Františka Josefa I. a Alžběty v roce 1919 – stejně, jako nesmíme zapomenout na skutečnost, že se jejich mramorové busty nepodobaly charakteru oněch „vlasteneckých“ soch a bust: materiálem, ani usazením v nikách dekorativních krbů Pantheonu.) Válečné události nepřinesly závažnějších ideových změn – spíše se jednalo ukrývání soch a bust před zničením. Po roce 1945 se tak Pantheon opět dostal do původního stavu z počátku války, přičemž přibyly plánované busty Josefa Pekaře a Josefa Emlera, stejně jako ještě v roce 1948 socha Edvarda Beneše. V letech 1950–1951 naopak mizí devět bust a pět velkých soch (včetně Masaryka, ale i Riegera či Clam-Martinice). Následně jsou doplňovány další busty (celkem sedm až do roku 1978). V euforii 1968 je Masaryk do Pantheonu navrácen a kupodivu během normalizace nemizí.
Po změně roku 1991 dochází rozhodnutím generálního ředitele muzea k odstranění bust Zdeňka Nejedlého a Julia Fučíka, a jako poslední je do Pantheonu, také jeho rozhodnutím, přidán Karel Čapek. Na tomto místě je dobré pozastavit se nad mechanismem umisťování bust a soch do Pantheonu. Zpočátku byl totiž Pantheon v zemské správě, což se nezměnilo ani po roce 1918 ve formě zemské správy politické, přičemž zemská správa zde byla také rozhodovací instancí. Postátnění po druhé světové válce pak vedlo k ministerským zásahům – rozhodnutí Zdeňka Nejedlého je z prosince 1950. Konečně po roce 1990 přešla tato „politická moc“ na generálního ředitele Národního muzea.

Možnosti přístupu
Mezitím se Pantheon z hlediska své role a symboliky stal spíše jakýmsi archivním dokladem někdejších myšlenek a motivací, a nikoliv živým (národním? státním?) prostorem tradic či „vztahování se“ k minulosti. Natož důkazem jejich kontinuity. Když se Národní muzeum uzavírá před rekonstrukcí, má Pantheon podobu poznamenanou několikerou proměnou. Chybí zde některé sochy a busty odebrané v 50. letech, jsou zde některé přidané v letech 1964-1978, chybí některé odebrané v roce 1991 a je zde jedna z roku 1998. Před znovuotevřením muzea tedy logicky přichází otázka po podobě Pantheonu po roce 2018. Na tomto místě je třeba další drobné odbočky (zdálo by se, že jde o relativně uzavřený prostor, ale má kupodivu dosti odboček)… A to na ochoz Pantheonu, který nebyl do roku 2011 přirozeně s Pantheonem spjat ve smyslu umisťování bust či soch a byl využíván jako výstavní prostor. Přitom Josef Schulz patrně možné doplňování i do tohoto prostoru mohl zvažovat. Otázka jeho využití je tedy do budoucna ještě poměrně otevřená.
Ale zpět ke konceptům. Je jistě možné se vrátit k onomu z roku 2011, který by byl doplněn nějakou formou vysvětlujících informací – což musí Muzeum ostatně učinit v každém případě. Je možné se také navrátit k nějakému konkrétnímu datu a přizpůsobit vzhled a charakter Pantheonu určitému období (přičemž nejde jen o postoj historiků, ale rovněž např. historiků umění). Nebo si můžeme sestavit vlastní, nový Pantheon, včetně konceptu jeho doplňování. Popřípadě se můžeme pokusit o „návrat všeho“, abychom fyzicky ukázali všechny proměny. Variant je dost a dost. Kterou zvolit?
Možnost první. Návrat do roku 2011 by asi byl nejméně bolestivý. Nepředpokládá žádnou ideu a aktivní vstup muzea k vyznění tohoto prostoru. Dějiny nám to zde takto před pár lety zanechaly a my nemáme ambici cokoliv s tím dělat.
Možnost druhá. Vybrat konkrétní datum v dějinách Pantheonu, ale i muzea a naší země, to je jako v každé podobné situaci citlivé – a ne tak konzervativní, jak by se mohlo zdát. Kde uděláme ono dělítko? A proč? Musí být nutně politické/ ideologické? K tomuto přístupu se s dovolením ještě vrátím.
Možnost třetí je bezpochyby odvážnější. Předpokládá jakousi naši nadčasovou moudrost a odvahu (ne-li přímo zpupnost?), kdy arbitrárně rozhodneme, kdo z těch, kteří kdy v Pantheonu byli, si to zaslouží, a kdo ne. I taková koncepce je jistě možná. V jedné z nich z roku 2013 se nevrací do Pantheonu ani Rieger, ani Clam-Martinic, stejně jako Emler, Tomek či výše zmíněný Hviezdoslav. Nejde přitom ale ani tak o konkrétní osobnosti, jako o naši představu, že jsme s to nyní najít kritéria pro posouzení patřičnosti či nepatřičnosti dané osobnosti v Pantheonu. A pozor, v Pantheonu, který již dávno nevzbuzuje emoce národní velikosti. Maximálně vyvoláme další hlasování o „největšího Čecha“ a všechny nás na konci bude mrzet absence Járy Cimrmana… Jsem hluboce přesvědčen, že na podobnou zpupnost nemáme právo. A snad právě dějiny 20. století nás dostatečně varovaly před její nesmyslností.
Možnost čtvrtá. Vrátíme všechno (a vysvětlíme). Zdánlivě nejlepší řešení. Jenomže pouze zdánlivě. Předně nás dožene matematika – což uprostřed historických debat a idejí ještě nepadlo. Po roce 1948 bylo v Pantheonu 56 bust a soch – mimochodem, jejich největší počet v jeden okamžik. Po lednu 1951 jejich počet klesl na 42, v roce 1978 stoupl na 50, aby se po dalších menších proměnách ustálil v roce 1998 na počtu 49. Kdybychom se rozhodli představit všechny proměny fyzicky ve spodním prostoru, dostali bychom se na pěkné číslo 62 soch a bust, čímž bychom prostor dispozičně jednoznačně rozbili, neboť by to prostě bylo za hranou jeho kapacity… Ideál tak dohání neúprosná realita. Nehledě na to, že umisťovat do specifického prostoru Pantheonu další informační média hrozí jeho reálnou estetickou likvidací. Pro vysvětlení osob a kontextu bude každopádně nutné využít nová média – a například ochoz Pantheonu, který nabízí možný „pohled shůry“.

Návrat k roku 1948
Národní muzeum ve svém návrhu zvolilo koncepci návratu do jistého okamžiku dějin. Symbolicky jde o rok 1948, po kterém došlo k nejvýraznějšímu zásahu do bust a soch Pantheonu – připomeňme, že jich zmizelo celkem čtrnáct. Umístěním oněch původních připomínáme postoje i ideály těch, kteří muzeum stavěli a otevírali, a následně ukazujeme vývoj za první Československé republiky. Silnou ideou je především návrat oněch odstraněných bust, neboť se po rekonstrukci chceme navrátit k podobě, jakou měl Pantheon mít (a po jistá léta i měl) dle svých zakladatelů a jejich pokračovatelů. Navíc, podoba Pantheonu z roku 1948 je víceméně na své kapacitní hranici – jen těžko by sem jakýkoliv režim či státní zřízení umisťovaly další osobnosti, pokud by některé z těch pětapadesáti neodstranily. Naší hranici je tak negativní moment odstraňování, spojený s prostou kapacitou Pantheonu, nikoliv nějaká subjektivní idea, kdo si Pantheon zaslouží a kdo ne. Jakákoliv jiná idea osazení Pantheonu totiž předpokládá právě ono „rozhodování o patřičnosti“, které nebude opřeno o vývoj v čase, ale o hodnocení významu… Zároveň by se samozřejmě neměla ztratit informace o vývoji po roce 1948, tj. především informace o tom, kdo byl v různých dobách do prostoru umístěn, a také proč. Zde se nabízí právě ochoz Pantheonu, ať již pro určitou formu informační expozice, či přímo pro umístění některých bust v jejím kontextu.
Pantheon Národního muzea vzbudil mimořádnou pozornost. Pro mě osobně není tato skutečnost zajímavá jen z důvodu hledání budoucí podoby Pantheonu. Neméně zajímavým je pohled na motivace a podobu reakcí. Co je na Pantheonu vlastně tématem? Pro někoho jistá „panoptikálnost“ prostoru. Skutečnost, že jakýmkoliv rozhodnutím tak jako tak „modelujeme dějiny“. Jiný skrze Pantheon volá po diskusi o nových expozicích (na kterou bezpochyby dojde). Někdo pečlivě volí slova vůči svým voličům, aby se hrdě bil v prsa za Julia Fučíka a údajné cenzurování dějin. Další se upřímně rozčiluje nad bustou nebohého mocnáře a jeho choti, které by nejraději ponechal v depozitáři. A u piva někde u nás na Vysočině stejně diskuse sklouzne k tématu, kdo tam patří a kdo ne… Takže pro Národní muzeum je to vlastně další výzva, jak naplňovat svoji misi. A to pečlivě zdokumentovat i tyto diskuse, aby zanechalo svědectví nejen o idejích konce 19. století, ale i o nás samých na počátku toho jednadvacátého.