MfDNES, Jakub Pokorný, 18. březen 2017
V souvislosti s "kauzou" cest do zahraničí Michala Horáčka jsem byl požádán o rozhovor na téma cest do zahraničí před rokem 1989. Bohužel, rozhovor vyšel 18. 3. 2017 v neautorizované formě, včetně některých zjednodušení či nesprávných informací. I proto jej umisťuji sem v takové formě, v jaké jsem autorizaci MfDNES v pátek 17. 3. odeslal.
"Když vyjel člověk z Československa za doby socialismu do některého ze států západní Evropy, rozhodně nestačilo, že chtěl jen moc vidět Eiffelovu věž nebo šikmou věž v Pise. „Režim nechal vycestovat ven toho, koho se mu nějak hodilo pustit. Vždycky na to byla nějaká strategie,“ říká v rozhovor pro MF DNES historik Michal Stehlík, bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dnes náměstek ředitele Národního muzea. MF DNES ve čtvrtek publikovala článek o tom, jak prezidentský kandidát Michal Horáček, v osmdesátých letech redaktor Mladého světa, vyjížděl nápadně často za železnou oponu. Jezdil častěji než většina jeho kolegů z časopisu. Za jakých okolností jsem se mohl v osmdesátých letech dostat na Západ? Jako běžný individuální turista asi těžko... Z velké části to byly cesty studentské nebo pracovní. Dokonce některé děti odloučené od rodičů mohly už na konci 80. let za nimi na návštěvu vyjet. Problém je, že to bylo dost individuální. Režim však hlavně stanovil poměrně ostré vstupní podmínky přes devizový příslib až po výjezdní doložky. Byly to stupínky, které musel člověk absolvovat, než mohl ven. Na druhou stranu se režim choval individuálně podle různých strategií. V rodině jednoho slovenského disidenta jeden syn nesměl oficiálně ani vystudovat pořádně gymnázium, zatímco druhý směl dokonce do Vídně, aniž si nějak zadal. Ti, co to povolovali, to dělali podle toho, jak se jim to hodilo. My se díváme hlavně na lidi, kteří vyjížděli, čím se asi revanšovali? Ale je potřeba podívat se opačně na komunisty. Proč někoho pustili? Třeba mu tím dali nějaký bonus s tím, že od něj na oplátku budou něco chtít. To je možná to klíčové. My tady máme Michala Horáčka, který není v KSČ ani v SSM, chvíli byl ve vazbě, sází na koně, ale umí anglicky. Proč zrovna on? Dokud neznám přímo ten svazek, musím být velmi opatrný. Mnohdy se našly absurdní případy, kdy někdo vyjel naprosto překvapivě. Naopak, když vyjel Mejla Hlavsa (undergroundový hudebník), tak mu kamarád Brabenec (člen Plastic People– pozn. red.) v Americe říká, že musel asi něco podepsat, když mu dovolili jet. Vždy je potřeba vidět individuální materiály. Myslíte, že redakce časopisu Mladý svět byla natolik elitním klubem, že tam cestování bylo snadnější? Mohlo to tak být. Ten režim se snažil nějak informovat o světě a vznikly zvláštní oázy. Jednak to byl Mladý svět a hodně prorežimní Květy. Když se někdo ocitl v téhle společnosti, měl větší naději. Michal Horáček mi to vysvětloval tak, že byl součástí redakce, která normálně vysílala lidi za železnou oponu na služební cesty. Neříká to trochu naivně? Je to dost zjednodušená teze. Nebyl jistě jediný, kdo jezdil na zahraniční koncerty, ne každý z vyjíždějících musel s komunisty spolupracovat. Vy jste řekl, že režim měl vždy nějakou strategii. Každá cesta tedy měla z pohledu komunistů svůj důvod? Přesně tak. Zároveň ten důvod mohl být už jen to, že například znervóznili jeho okolí. Dotyčný pak mohl mít jistý „sociální“ problém. Jeho kolegové si pak říkali: Jak s nimi musí spolupracovat, když pustili právě jeho? Režim neměl strategii jen vůči tomu člověku, ale i vůči okolí. Ty strategie byly mnohdy hodně složité a jistým způsobem „za tři rohy přemýšlení“. Vždycky tam ale nějaké byly. Někteří pamětníci mi říkali, že kdo mohl do „kapitalistické ciziny“, musel být servilní a jít komunistům na ruku. Je to tak? Tu tezi bych nepodepsal, že kdo vyjel, musel komunistům něco slíbit. Ten režim s těmi cestami vždy nějak pracoval, ale takhle jednoduše, jak říkáte, to nebylo. Jaké byly formální předpoklady pro takovou cestu? Vízum, doložka, co dál? S devizami to bylo komplikovanější, tady nefungoval volně pohyb cizích měn.Proto se měnily i na černém trhu. Celé martyrium začalo získáním pasu, pak doložkou. Bylo to hned několik koleček po úřadech, které musel člověk oběhat. V každé fázi mu to mohl někdo zarazit. A když se člověk vrátil, musel údajně pro StB sepsat nějakou zprávu, co v cizině dělal? Teoreticky by měly existovat pracovní zprávy z cest v tom Mladém světě. Musel patrně vyplnit formulář, kde se mimo jiné lidí ptali, jestli se v zahraničí setkal s emigranty, apod. Pokračování textu
|