Literární noviny, Patrik Eichler, 15. srpen 2007
S děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michalem Stehlíkem o tezích reformy terciárního vzdělávání, logice „má dáti-dal“ i o balonovém létání. Dokument, o kterém hovoříme, a který by se měl stát základem budoucí reformy vysokoškolského vzdělávání je psán hodně ekonomickým jazykem, vzbuzuje obavy, zda není krokem k budoucí privatizaci veřejných vysokých škol a snaží se zvýšit vliv „externích aktérů“ (firem anebo státu) na jejich řízení. Potřebují vysoké školy takovéhle změny?
Trochu je potřebují. Otázka zní, zda je potřebují jako svou podstatu. Narozdíl od některých předchozích vystoupení profesora Matějů se už v dokumentu nehovoří o účasti firem v akademických senátech, ale jenom ve správních radách vysokých škol, i když je otázka, zda se původní úvahy nevrátí ve chvíli, kdy se začne pracovat na nové podobě vysokoškolského zákona.
Je rozdíl, hovoříme-li o vysokém školství nebo jen o terciárním vzdělávání jako čistě ekonomické subjektu, který je součástí společnosti. V tezích budoucí reformy se ztrácí to, co je pozitivní podstatou univerzity od jejího vzniku – míra autonomie, schopnost vidět věci jinak, nezávislost na společnosti. V rámci po revoluci přijímaného vysokoškolského zákona se stát ukázal jako moudrý v tom, že i když do vysokých škol dával většinu prostředků, ponechával jim autonomii. Ve chvíli, kdy bude stát chtít svůj ekonomický vliv uplatnit také ve formě řízení škol, tak opouštíme pojmy jako akademická svoboda nebo akademická půda. Přestává nám jít o výchovu elit, ale děláme ze škol jen továrnu na vzdělání. Onen ekonomický jazyk reformy odráží snahu „drapnout“ akademické prostředí, zařadit ho do systému a sebrat mu něco tak „chimérického“, jako je svoboda.
Nemůžu říct, že bych chtěl, aby z této Filozofické fakulty odcházeli jako absolventi bakaláři. Chci kvalitní magistry a doktory. 

Předseda Akademie věd ČR profesor Pačes se zlobil, že s Akademií nebyly teze reformy vůbec konzultovány, i když se v nich mimo jiné zmiňuje možnost zrušení Akademie věd jako instituce. Mohu se zeptat, jestli a jak byly teze reformy konzultovány s vámi?
Vůbec. Dostali jsme je neformální cestou ve chvíli, kdy byly předloženy Radě vysokých škol. Takže v celku je mám k dispozici od poloviny června, i když jejich přibližný obsah „visel ve vzduchu“ již dříve. O to konzultování nebo nekonzultování ale ani tak nejde. Otázka je jiná: Je tu reálný manévrovací prostor pro to, aby se s tezemi ještě pracovalo? Anebo to jsou více mantinely, ve kterých by se měla budoucí reforma pohybovat? Pokud jde o první možnost, pak je vše v pořádku, pokud o druhou, a toho se bojím, pak je to nešťastný přístup.
Lze teze budoucí reformy srovnávat s předchozími novelami vysokoškolského zákona?
Jsou nesrovnatelné především v jedné věci: předchozí úpravy, jakkoli nebyly kosmetické, se vždy snažily změnit nějakou jednu konkrétní oblast, zatímco zde se jde do základů celého systému. Teze reformy nehovoří jen o terciárním vzdělávání, ale i o financování vědy, zřizování ministerstev a tak dále. Tým lidí, „který se ujal úkolu“ připravit reformu vysokých škol, dnes cítí reálnou možnost prosadit ji jako celek a nejít jen cestou kosmetických změn.
Cítíte jako děkan Filozofické fakulty, jak se píše v tezích reformy, nedostatek manažerské a ekonomické svobody?
Ne. Prostor pro manažerský přístup k řízení instituce tu je. Pokud pánové, kteří připravili teze, cítí nedostatek manažerských osobností ve vedení vysokých škol, tak to měli napsat přímo. Ale nejde o malý prostor pro manažerské chování. I Filozofická fakulta se musí snažit o vícezdrojové financování, pro které je prostor, a jde jen o strategické rozhodnutí, které musí vedení univerzity nebo fakulty udělat. Rozhodně nejde o to, že by ten prostor byl zúžen systémem, tak to není. Tato teze není pravdivá. Navíc jistou centralizaci přinesla již poslední novela vysokoškolského zákona. V jistém ohledu považuji třeba centralizaci ve vztahu fakulta – univerzita za nešťastnou. Hodně fakult je vlastně takovou univerzitou v univerzitě – jsou to velké instituce s řadou vlastních dílčích aktivit. A navíc: jen velmi těžko lze srovnávat Univerzitu Karlovu s ostatními vysokými školami. Karlova univerzita má sedmnáct fakult, obrovský počet studentů a jistá centralizace tady má logiku, na menších školách je to asi spíš problematické. Je přitom problematické hovořit o vysokých školách jako o jednom homogenním celku. Teze o potřebě rozdělení vysokých škol mezi univerzity a tak zvané „colleges“ vychovávajících bakaláře, je v tom zmatku reformních tezí ale ta rozhodně podnětná.
Jenže je správnou cestou rozšířit počet studentů vysokých škol, když to s sebou nutně nese snížení jejich kvality? A když lze navrhovatele snadno podezřívat z toho, že jejich cílem je „jen“ pokus oddálit o několik let nezaměstnanost v mladé generaci?
Tohle ten materiál sám přiznává. První stupeň terciárního vzdělávání – bakalářský – nahradí střední odborné školy. A to, čeho my se dnes bojíme, je, že se kvalita bakaláře sesune na kvalitu dobrého maturanta. Což je těžké říkat z hlediska Univerzity Karlovy, kde k tomu prostě dojít nesmí. Základní věc, která je v tezích budoucí reformy skryta – jakkoli se tváří kapitalisticky – je, že připravuje vytvoření sociálního polštáře, kterým budou vysoké školy. „Sociálním polštářem“ myslím právě kvanta bakalářů, která budeme vychovávat, aby následně přišly do pracovního procesu o několik let později. Zároveň budou stejně kvalitní jako ti průmyslováci, které už máme dnes, nebo jako odborněji vzdělaní maturanti. Na jedné straně jde o teze velmi pravicové a kapitalistické, na straně druhé jde o normální sociální politiku… Nebezpečí vidím v tom, jak nastavit systém tak, aby se podařilo oddělit bakalářské studium od výuky a práce kvalitních univerzit. Systém to asi jen těžko striktně oddělí. Tady se ale bojím, že už nehovoříme o vzdělávání, ale o sociální politice státu.
Vede z téhle slepé uličky, kdy nejde o kvalitu vzdělání, ale „jen“ o oddálení nezaměstnanosti v nejmladší generaci, cesta ven?
Ta slepá ulička je celoevropským trendem. Netajím se tím, že celý „boloňský proces“ je na jedné straně cestou, jak zajistit prostupnost evropských škol, a na druhé straně sociálním systémem. My nyní nejdeme slepou ulicí, ale celoevropským slepým bulvárem boloňského procesu. A na tom se shodujeme napříč Evropou na setkáních děkanů filozofických fakult. Tam všichni říkají: My vlastně nevíme, co s těmi bakaláři dělat. Vysoké školy jsou pod tlakem společnosti a já si nedovedu představit jinou cestu, než že přistoupíme na tezi diverzifikace vysokých škol a oddělíme „výrobnu bakalářů“ od kvalitního vysokoškolského vzdělávání. To už by ale nový vysokoškolský zákon musel velmi jasně počítat s jiným financování kvalitních vysokých škol a počítat s tím, že finanční nároky na těchto kvalitních školách budou přirozeně vyšší.
A nestálo by za to vystoupit jako děkan Filozofické fakulty na veřejnost a říci: Milá veřejnosti, bakalářští studenti nejsou potřeba… běžte na průmyslovku, běžte na dobré státní gymnázium. Zkrátka na tenhle „slepý bulvár“ jednoznačně upozornit?
Když se ptáte takhle, určitě by to za to stálo. Nemůžu říct, že bych chtěl, aby z této Filozofické fakulty odcházeli jako absolventi bakaláři. Chci kvalitní magistry a doktory. Pokud jde o teze – materiál má jeden větší problém, který jsme s kolegy poeticky nazvali „zkáza balónového létání“. Ten materiál se vznáší nad systémem školství jako popis onoho „terciárního vzdělávání“. Má z něj vycházet reforma vysokých škol, u které bude existovat snaha převtělit ji ještě v tomto volebním období do podoby nového vysokoškolského zákona. To vše ve chvíli, kdy byly státní maturity odloženy na rok 2010, kdy se teprve zavádějí rámcové vzdělávací programy na základních školách. Bojím se, že tu dochází k nepropojení tří reforem (základního, středního a vysokého vzdělávání) a bojím se, že největší díra zeje mezi středním školstvím a těmito „reformními tezemi“, z nichž některé jsou skvělé a některé jsou nesmyslné. Nebezpečí vidím v tom, že prostředí vysokých škol je do jisté míry jednodušší než střední nebo základní školství, takže tento materiál může být hotov rychleji než reformy předchozích oblastí. Proto hovořím o balónovém létání. Ty teze se vznášejí nad celým školstvím, tváří se jako profesionální ekonomické poučky, ale vzdálily se realitě postupu člověka od šesti let věku po magisterský diplom. Navíc nejde o systém, ale o shluk tezí, které mají svůj zdroj na různých místech od OECD po záměry sociální politiky státu. Jsou to teze, které mi přijdou poměrně zmatečné.
Je pro Filozofickou fakultu důležitá existence a činnost Akademie věd?
Nedovedu si představit, že by Akademie věd neexistovala. Buď bude mít člověk kapacitu na vědu a bude vědu dělat, anebo bude vyučovat a jeho kapacita na vědeckou práci bude logicky menší. Akademie věd má velkou výhodu v tom, že lidé v ní nejsou primárně zahlceni výukou ale mají konkrétní vědecké úkoly, na kterých pracují. Pokud by tomu tak nebylo, ztratíme velký vědecký potenciál. Nehledě na to, že tito lidé tak jako tak nejsou odtrženi ani od vysokých škol a existuje zde přirozená spolupráce. Neumím si představit, že by zrušení Akademie věd něčemu prospělo.
Už na počátku jsme zmínili ekonomický slovník reformy a obavu některých lidí, že by mohlo dojít k privatizaci veřejného vysokého školství. Lákalo by vás být ředitelem akciové společnosti Filozofická fakulta?
Slovem minulých padesáti let jde o „světonázor“. Pokud budeme privatizovat všechno, tak se smaže role státu a budeme fungovat na systému jakýchsi privátních vzájemně se ovlivňujících kruhů. Což se mi nelíbí. Pokud je tu jistý stát, a přeci jenom tady v české kotlině máme jistou historickou kontinuitu, tak je role vysokých škol v určité jejich veřejnoprávnosti nezastupitelná. Role vysokých škol – to jest základní důvěra a moudrost státu, že jsou tu lidé, kteří vědí víc, se ztrácí. Je nahrazována tezí, že víc vědí ti, kteří dovedou pracovat s penězi. To si nemyslím. Oni vědí právě a jen, jak pracovat s penězi, ale život společnosti a život lidský nemohou být redukovány na toky finančních prostředků. Stát by měl důvěřovat souboru těch mnohdy kritizovaných vědců, protože akademické prostředí je vždycky jedno z posledních, v kterém přeci jen vyrůstají osobnosti schopné vyslovit se jasně ke směřování společnosti, aniž by byly nutně spoutány ideologicky nebo ekonomicky. Dnes se nahrazuje jedno druhým: dříve to byla ideologie, dnes finance. Pokud ale bude fungovat pouze logika „má dáti-dal“, pak existence univerzit nemá smysl.
ptal se: PATRIK EICHLER
Pokračování textu