Letos tomu bude přesně 65 let od události, která tragicky poznamenala nejen život na Vysočině, ale v konečném důsledku v celém Československu. Po vraždách v babické škole 2. července 1951 následovala obrovská vlna represí, politické procesy i justiční vraždy. Velká část těchto událostí je přitom spojena přímo s Jihlavou.
Nechám teď stranou doposud nerozluštitelnou záhadou, jakou roli měl takzvaný agent Ladislav Malý, chci se jen stručným výčtem podívat na „jihlavskou roli“ v celém případu. Bezpochyby je většina událostí spojena s aktivitou zdejší Státní bezpečnosti pod vedením štábního kapitána Zity. Po prostudování množství materiálu StB jsem však přesvědčen, že Státní bezpečnost nebyla při plánování akce v Babicích nijak aktivní, mnohem pravděpodobněji ji využila pro své cíle – perzekuci sedláků a církve na Vysočině. Každopádně je bezpečnost součástí celého případu svým způsobem od samotného počátku. Předně se zde prolíná hned několik případů. Jedním z nich je příběh odbojové skupiny koláře Smetany z Litohoře, kterou StB dlouhodobě sledovala. Po první akci Ladislava Malého v kraji v dubnu 1951 v Heralticích dochází k první vlně zatýkání a v jihlavské Hluboké ulici dochází po 30. dubnu k výslechům mnoha zatčených, k mučení, bití a psychickému týrání. Výsledkem byla příprava procesu s tzv. skupinou Smetana a spol. Do těchto událostí však zasahují další Malého aktivity na Vysočině, přepad v Cidlině, zapálení stodoly v Mikulovicích, to vše za pomoci dalších spolupracovníků. Státní bezpečnost sice dále zatýká, ale hodně tápe. Malý je totiž nevypočitatelný a chová se impulsivně a nelogicky. Mezi zatčenými je i babický farář Drbola, která je v jihlavské věznici od poloviny června, nemohl tedy mít žádnou účast na samotné babické vraždě o dva týdny později. Ostatně, od konce dubna, počátku května, jsou v jihlavské věznici zavřeni Antonín Škrdla, František Kopuletý a Drahoš Němec. Jejich jména zmiňuji proto, že budou zařazeni do babického procesu a dostanou též tresty smrti, jakkoliv byli v době vražd již více než dva měsíce vězněni…
Po akci Státní bezpečnosti z počátku července 1951 se rozběhla hektická příprava politických procesů. Státní bezpečnost zatýká Antonína Plichtu, faráře Františka Pařila, přechovavatele „teroristů“ Roupce,Stehlíka a další. Na samotný proces mají ode dne babických vražd 10 (!) dní –smutný rekord v dějinách české justice. Po vynucených přiznáních, dalším mučení a rychlé přípravě trestního spisu vznikne jeho první verze již 7. července 1951. Abychom navíc pochopili logiku tehdejší doby, samotným procesem se 10. července zabývá nejvyšší vedení KSČ – Gottwald, Slánský, Široký a Zápotocký. Ještě před začátkem procesu schválí na politické úrovni vynesení sedmi rozsudků smrti…Navíc, faráře Jana Bulu rozhodnou zařadit do dalšího procesu a také mu udělit trest smrti… Propaganda už běží na plné obrátky, nejen Rudé právo, ale i jihlavská Jiskra věnují pozornost bandě „teroristů, záškodníků, vesnických boháč,zrádných kněží…“. Proces je v Jihlavě v Dělnickém domě zahájen dne 12. července. Na lavici obžalovaných sedí čtrnáct lidí, sedm z nich obdrží po dvou dnech procesu trest smrti… Shodou okolností se proces koná na stejném místě, kam jeden z odsouzených, Drahoš Němec, chodil ještě před pár měsíci do tanečních… Soudce Vojtěch Rudý a prokurátor Eichler hrají přesně podle not Státní bezpečnosti. K soudu chodí množství petic, jež požadují tresty smrti pro všechny. I tak je sedm rozsudků smrti, zvláště i pro dva faráře, šokem.
Žádosti o milost byly marné, stejný Gottwald, který před pár dny předem potvrzoval rozsudky smrti, logicky milost neudělil. Celá tragédie pak končí nad ránem 3. srpna 1951 na dvoře jihlavské věznice. Od třetí hodiny ranní postupně přicházejí Antonín Mityska, Antonín Plichta, Antonín Škrdla,František Kopuletý, František Pařil, Václav Drbola, Drahoš Němec, aby to byla jejich cesta poslední. Dle rozkazu bezpečnosti jsou pak jejich ostatky zpopelněny, aby z celého procesu nezůstalo vůbec nic. Navíc mají být rozptýleny na neznámém místě, ale správce brněnského krematoria projeví osobní statečnost a uschová je. V roce 1968 se je pokusí předat příbuzným… Babice nekončí tímto procesem – tresty smrti dostávají v následných procesech farář Bula, kolář Smetana a mlynář Melkus, mladý Stanislav Plichta – toho musí zraněného k šibenici v Praze donést na nosítkách na jaře 1953…
Babice jsou dodnes temnou skvrnou našich dějin ve 20. století,příběhem, který spojuje množství osudů – ty se proťaly na chodbě babické školy a poté u jihlavského soudu a na popravištích. Nehledě na více než stovku dalších odsouzených, vysídlených… Nezapomínejme přitom, že také tři funkcionáři zastřelení v babické škole, jsou oběťmi – i jejich rodiny ztratily své otce, sourozence a syny… Období 50. let 20. století svádí většinou k černobílému vidění světa. Jenže dějiny nejsou černobílé. A tak je to i s babickým případem,který si v půlkulatém výročí připomínáme právě v tomto roce.
Více informací o nových zjištěních v tomto případu si během tohoto roku můžete najít v mé nové knize, která by měla být vydána před prázdninami právě k tomuto výročí a pro jihlavské zájemce je možnost navštívit nyní 2. února od 17.00 přednášku v jihlavském muzeu.
Nezapomínejme ani na těžké momenty našich dějin, nezavírejme před nimi oči a zkusme se z nich alespoň trochu poučit.