Historické ohlédnutí za postavou svatého Václava je vždy mnohem více zrcadlem vnímání a přijímání jeho obrazu, nežli skutečným vhledem do života a reálného působení této významné postavy našich dějin. Vždyť jen dvacáté století tento obraz muže vzdáleného našim dnům přes tisíc let pozměnilo hned několikrát. Ostatně, bylo napsáno již mnoho o tom, kterak jsou tyto přemety spojeny v našich myslích se změnami režimů během posledního zrychleného století. Po roce 1918 se v Republice československé katolická církev jen těžko vymaňovala z negativní role, kterou jí přisoudilo mimo jiné i úzké spojení s někdejší monarchií. Pro postavu svatého Václava nebylo prvních deset let mladé republiky obdobím nijakého výrazného pozitivního vnímání. Symbolicky, teprve zlomem vztahů republiky s římskou kurií a Modem vivendi z roku 1928 se následujícího roku dostává také tomuto světci jakéhosi státního požehnání, to když se svatováclavské slavnosti roku 1929 odehrávají pod záštitou prezidenta Masaryka. Ten tak mimo jiné vnáší do vnímání svatého Václava onu státnickou roli, která má překrýt přirozenou roli duchovní. Mnohem jednostrannější a výrazně účelovou interpretaci svatováclavské tradice přináší o desetiletí později protektorátní období, kdy si okupační moc vybírá tohoto světce pro jeho údajné pochopení „světodějné“ role německého národa… Udělují se svatováclavské orlice, a to jako ocenění, ale zároveň poválečný cejch spolupráce s nacistickým režimem. Tehdy se patrně jednalo o nejvýraznější zneužití role svatého Václava v našich dějinách. Poválečné období pak nepřálo ani tak světcům jako sociálním iluzím, a to napříč politickým spektrem i napříč společností. Bylo pak nemyslitelné, aby byla postava svatého Václava nějak zřetelněji reflektována, zvláště po relativně čerstvém protektorátním stigmatu. Symbolické křižovatky československých dějin u sochy svatého Václava, zejména v letech 1968 a 1988/1989 byly mnohem více dány soustředivou silou Václavského náměstí, nežli postavou dotyčného světce, jehož původní socha stála na dolním konci tohoto náměstí. Vždyť o co více by oněm soubojům o pravdu a svobodu vyhovoval další z našich národních mýtů – Jan Hus na blízkém Staroměstském náměstí…Česká republika si nakonec po roce 1993 dává svatého Václava do vínku jako symbol české státnosti. Zůstává ovšem stále otázkou, zda se nejedná o symbol prázdný, o pouhé oprášení prvních stran učebnic dějepravy, kde se vedle Cyrila a Metoděje, svatého Václava (a občas i Vojtěcha) či Jana Husa s putujícím Janem Amosem Komenským v masarykovských konstrukcích proplétáme našimi dějinami, abychom nalezli alespoň nějakou pozitivní linku vlastní svébytnosti.

A to je možná nejsilnější moment postavy svatého Václava. Stejně jako před sto lety pro nás zůstává nikoliv odpovědí na naše případné tázání se po charakteru nás samých, ale je stále přetrvávající otázkou, zda jsme vůbec schopni se po oné podstatě tázat. Obávám se přitom, že nikoli. Naše vnímání vlastních dějin se odehrává ve třech nespojitých rovinách. Jedna hovoří o národě slabém a obětovaném. Vždyť jen ve dvacátém století jsme obětí let 1938, 1948, 1968, národem protektorátních udavačů, rolnických komisí padesátých let, domovních důvěrníků a pomocníků veřejné bezpečnosti… V této rovině jsme zároveň národem pomstychtivého odsunu Němců, malosti vybíjející se ve chvíli příznivé konstelace velkých dějin, národem privatizačních zlodějů atd. Ta druhá rovina se pak mnohem více upíná ke konkrétním postavám nežli k událostem. To jsme pak národem Masaryka, statečných parašutistů v kobyliské zatáčce, Milady Horákové, Jana Palacha či několika málo disidentů volajících na poušti sedmdesátých let. Je však vskutku nejisté, zda se za těchto několik biblických spravedlivých smiluje Hospodin nad celými davy, jež se smířlivě schovávají v jejich stínu… Třetí rovina se pohybuje neutrálně mezi výše zmíněnými dvěma. To jsme pak národem vychytralých „nevinných“ přihlížejících, kteří dobře vědí, kde leží hranice správného a nesprávného, ale stejně tak dobře vědí, že se vždycky najde nějaký ten Palach či Havel, kteří vysloví to všeobecně vnímané, ale zároveň si za to ponesou i následky a osobní odpovědnost. Je jistě nelehké pokoušet se zas a znovu o proces nalézání charakteru národa, zvláště když žádná charakteristika neplatí tak docela a žádná zřetelně nepřevažuje. A tady někde zůstává pole pro ono tázání se spojené se svatým Václavem, kterého jsme si rozhodnutím námi zvolených politiků vetkli do erbu státnosti.
Jsme tedy skutečně národem svatého Václava? Muže schopného vésti zcela realisticky stát, avšak muže zároveň hluboce věřícího a vnímajícího to, co nás přesahuje? Jsme národem muže umírajícího symbolicky a myticky rukou bratrovou? Nebo snad patříme mnohem více k onomu Boleslavovi, který využije vhodné chvíle? Či snad je to mnohem složitější a ve své podstatě se v nás stále sváří Václav s Boleslavem a jsme tak národem té konkrétní chvíle bratrovraždy ve Staré Boleslavi? Vítězství toho jednoho zde na zemi, ale zároveň triumfu toho druhého kdesi na nebesích? Jsou otázky, které vlastně nemají odpovědi. To, co nám však zcela jistě chybí, je aktuální vůle, odvaha a prostá potřeba podobně se tázat…
Článek vyšel - s několika poměrně nekorektními redaktorskými "vpisky" - v MF DNES 30. 1. 2008.