Třebíč/Praha, 21. 6. 2016 – Babický případ z července 1951 otřásl celým tehdejším Československem. Tři mrtví na chodbě babické školy, následně akce bezpečnosti a další dva mrtví v bolíkovickém poli. Rychlý politický proces se sedmi tresty smrti. Další procesy, stovky odsouzených a další čtyři tresty smrti. K 65. výročí těchto událostí vyšla 9. června kniha historika Michala Stehlíka „Babické vraždy 1951“ podrobně mapující situaci na Vysočině mezi únorem a srpnem 1951, zejména činnost Ladislava Malého a postupy Státní bezpečnosti. Na základě tisíců stran materiálů bezpečnosti, vzpomínek aktérů adalších dokumentů autor vytvořil realistický obraz babického případu. Historika Michala Stehlíka jsme požádali o rozhovor před dnešní autogramiádou knihy v Třebíči. 
Jste sice rodemTřebíčan, ale veškerý váš další život včetně středoškolských studií, začátek profesní dráhy a třeba i politické činnosti v KDU-ČSL je spjatý s Dačicemi.Tak se zeptám, do jaké míry se cítíte se být Třebíčanem?
To je těžké, já jsem se v Třebíči narodil díky třebíčské porodnici, protože rodiče bydleli v Horkách u Želetavy a pak se přestěhovali do Dačic. Takže jsem Třebíčan spíš díky porodnici, ale zároveň i díky tomu, že jsme od roku 2009 do roku 2013 vytvářeli muzejní expozici na třebíčském zámku, tak jsem se do Třebíče vrátil v podstatě jako domů. Takže je Třebíč můj druhý domov po Dačicích.
Čili jako hlavního kurátora stálých sbírek Muzea Vysočiny Třebíč vás můžeme považovat za Třebíčana.
Přesně tak, byl jsem hlavním kurátorem nových expozic na třebíčském zámku.
Co je ambicí vaší knihyo Babicích? Na téma Babice už bylo za socialismu i v posledním čtvrtstoletí leccos napsáno, natočeno rozhlasem i televizí, vyšly vzpomínky pamětníků, knihy badatelů různé úrovně, konaly se konference a vzpomínková setkání k této cause.
Hlavní ambicí je, řekněme, přinést střízlivou a racionální historickou práci na téma Babic. Protože Babice v sobě, podle mě, nesou jednak ideologii před rokem 1989 a potom spoustu vzpomínek publikovaných po roce 1990, zejména obětí toho případu. Já si osobně myslím, že knihy, co o Babicích vyšly, spousta vzpomínek a filmů, vyjadřoval se k tomu i můj prastrýc Ludvík Stehlík mladší, tak to všechno je buď pamětnický obraz, anebo ideologický nános z dob socialismu. Mojí ambicí tedy nebylo v podstatě říct nějakou velkou „pravdu o Babicích“,ale říct, co všechno můžeme v případě Babic skutečně dokázat. Čili jako historik jsem šel po materiálech, konfrontoval výpovědi pamětníků s materiály i materiály mezi sebou. Mojí snahou bylo v podstatě se vymanit z těch mýtů a mnohých pamětí, kterési vzájemně odporují. A na všech prezentacích říkám – já nikomu nevykládám definitivní pravdu o Babicích. Čili za každým tvrzením v knize si mohu jako historik stát. Podobná knížka či historická práce tady doposud není, vždycky jeto psáno pod nějakým pamětnickým nebo ideologickým nánosem. Moje knížka přináší to, co lze v případu Babic dokázat.
Jaké nové prameny jste nalezl, nalezl jste-li nějaké?
Z hlediska pramenů to sice není věc úplně neznámá, ale na prvním místě bych jmenoval poměrně bohatý materiál z Archivu bezpečnostních složek, který se vztahuje k Babicím. Jedna věc, která nebyla nikdy uveřejněna nebo analyzována – uprostřed toho materiálu – je skrytá balistická expertíza zbraní, střel a nábojů,které se v babickém případě vyskytly. A já jsem vlastně srovnáním balistiky, kteráse dělala tady v Praze, srovnáním výpovědí a jiných záznamů bezpečnosti a pamětníků snažil identifikovat, s jakou pravděpodobností mohl kdo mít jakou zbraň u sebe. A pak už se dá mnohem pravděpodobněji definovat, kdo, kdy a jak střílel. Takže analýza zbraní a střel je poprvé publikována v mé knize relativně podrobně, včetně ukázky obrázků.
Našel jste ještě něco dalšího?
Druhá věc, která je podle mě poměrně nová, jsou materiályz Kanceláře prezidenta republiky, kde jsem viděl materiály o projednávaných milostech babických odsouzených. Jednak po tom prvních procesu, a jednak jsou tam třeba originální zápisy z návštěvy matky Jana Buly v prezidentské kanceláři, kdy žádala o milost pro svého syna. Takže to je poprvé zveřejněné v celku práce – chování Kanceláře prezidenta republiky a názor Klementa Gottwalda na tu věc.
V jednom časopiseckém rozhovoru jste se vyjádřil, že třeba i scénáristé televizního seriálu 30 případů majora Zemana měli k dispozici relevantní historické podklady pro psaní scénáře.
Já jsem si tím v podstatě jist, protože do té dobybabický případ nebyl zveřejněn v takové míře. Větší kniha včetně fotografií vyšla až v roce 1981, kdy ten případ měl své 30. výročí. Ale scénář k seriálovému dílu „Vrah se skrývá v poli“ se připravoval před tím. Stačí si srovnat typologii postav, dokonce i jejich fyzické vzezření, z toho je vidět, že scénář velmi přesně pracuje s přepadeními v regionu, se zapalováním stodol, dokonces fyzickou podobou těch lidí. Takže jsem si jist, že scénáristé měliv ruce spisy Státní bezpečnosti a podle nich si modelovali ten příběh,samozřejmě manipulativně trochu jinak.
Podle dosavadního poznání ale Státní bezpečnost vraždy tří funkcionářů v babické škole neorganizovala. Je to i vás závěr?
Ano, je to můj závěr, že Státní bezpečnost nehrála roliv samotných babických vraždách. Říkám vždycky, že jsou to dva příběhyBabic. Jeden příběh je příběh Ladislava Malého a toho, jakým způsobem se choval na Vysočině. Druhý příběh je příběh Státní bezpečnosti, jakým způsobem využila všech těch událostí a jak zejména po babických vraždách zasáhla ten region.
Takže, jaký je váš závěr po tom všem, co jste mohl nastudovat?
Abych to jako historik řekl co nejpřesněji: Nemám jediný relevantní důkaz, že by Státní bezpečnost měla cokoliv společného se samotnou střelbou v babické škole. Samozřejmě z mnoha jiným materiálů mi vyplývá, že Státní bezpečnost mohla očekávat nějaký ozbrojený úder v regionu. Já osobně se kloním – a to je spíš hypotéza než definitivní výrok - že čekali útok v Plichtových Šebkovicích, po kterém by zasáhli. Ale rozhodně je vražda v Babicích víceméně okamžitý impuls opilého Ladislava Malého v těch posledních hektických dnech mezi červnem a červencem 1951, kdy to bylo opravdu bez přehánění šílené. Takový je můj názor.
Zaznamenal jsem i vaše vyjádření, že osobnost Ladislava Malého byl spíše případ pro psychiatra, než že by to vyl cvičený agent zahraniční rozvědky.
Ano, já to říkám takhle zjednodušeně, ale stojím si za tím,že je to spíše psychiatrický případ narcistní postavy, která chce být hrozně důležitá. Vlastně od svého mládí chce uniformu, z vojenské školy ho propustí, jde do Vládního vojska, kde má srdeční slabost a zase ho propustí, poválce chce na vojenskou školu, kam ho nevezmou, když uteče z republiky, zkouší Cizineckou legii, když se vrátí zpátky, tak chodí v uniformě a nechá si říkat kapitán… To jsou opravdu dost jasné doklady, nehledě na povahové rysy, a životaběh tohoto „psychiatrického“ případu, které vpadl do téhle šílené doby. V jiné době by to byl takový ten blázen na okraji, ale v době,která očekávala konflikt…
Někteří badatelé srovnávají psychologický typ a případ Václava Malého s osobou protektorátního ministra Emanuela Moravce v jeho snaze ukazovat se jako veledůležitá osoba.
Možná to srovnání může kulhat v politickém aspektu, ale pokud jde o nutnost vlastní důležitosti, jakési až hysterie, která jev tom obsažená, tak to může být velmi blízko. Tam je asi důležitý onen pocit vlastní výjimečnosti a důležitosti. Malý třeba vypráví o tom, jak má spoustu spolupracovníků a přitom nemá žádného. Řekl bych, že je toz psychiatrického hlediska až bájivá lhavost. On prostě lže a nedělá mu to problém.
Asi před deseti lety jsem se setkal s panem Ludvíkem Stehlíkem z Cidliny, vaším prastrýcem, a ten mi několikrát opakoval, že je přesvědčený o tom, že Malý nakonec střelbu v poli přežil, že ho snad i v pozdější době potkal a poznal v nějakém vězení.
Je to vzpomínka a přesvědčení nejen jeho, ale i Ludmily Plichtové mladší, provdané Vondráčkové, která dnes žije v Klatovech, že někde Malého zahlédli a on jim potom zmizel. Já se přiznám, že kromě těchto dvou svědectví, navíc velmi odlišných, prostě nemáme k dispozici nic jiného. A vedle toho máme fotografii Ladislava Malého z toho pole a máme ivelmi podrobnou fotografii následně, kdy lidé, co ho znali, říkali, že je to on. Máme i pitevní protokol. Tady je to střet lidské paměti s těmi materiály. Také občas máte pocit, že na ulici zahlédnete někoho známého a nemůže to být on… Neříkám proto, že je to stoprocentně výmysl a lež, je to autentická vzpomínka daného člověka. Já můžu říct, že nemám jediný relevantní důkaz, že Ladislav Malý přežil střelbu v poli. Osobně si myslím, že 3. 7. 1951 Malýv tom poli zahynul – byl zastřelen.
Jakou váhu vy osobně přisuzujete tvrzení či vzpomínkám očitých svědků událostí, znám historiky, kteří jsou k nim velmi skeptičtí.
V podstatě to tak je, ale na druhé straně vám nikdo nepopíše lépe atmosféru doby nebo pohnutky těch lidí, to z žádného papíru nevyčtete. Takže já s těmi vzpomínkami a pamětmi také aktivně pracuji, ales vědomím toho, že ony vlastně mnohdy nejsou relevantní pro určení data,vztahu a dalšího. Navíc lidská paměť je milosrdná a sama si během času upravujevěci, to je historicky známé. Takže ke každé vzpomínce přistupuji velmi kriticky a srovnávám ji s dalšími materiály. Proto možná právě Babice mají tolik příběhů a tolik verzí, protože paměť lidí byla velmi různorodá a vytvářela další a další návazné mýty. Takže k pamětníkům jsem na jednéstraně skeptický, ale na druhé straně jsou třeba.
Hovoří se v této souvislosti o rodinné či kolektivní paměti. Jak bude podle vás nadále formována právě v Babicích na širším Moravskobudějovicku, na Vysočině.
Babice v sobě mají ještě jeden vnitřní rozpor. Kdyby to byla jen jedna jednostranná lidská tragédie, tak lidská paměť se dá časem obrousit do nějakých relevantních informací. Ale Babice mají problém v tom, že ve škole zahynuli tři lidé, tehdejší komunisté, následně zemře dalších třináct, ať již v bolíkovickém poli či po soudních procesech,takže „oběti“ jsou takzvaně „na obou stranách“. Kolektivní paměť je tím vlastně rozpolcená. Takže část lidí nesnáší, možná i rodově a přes celá desetiletí, jinou část lidí, i když ne že by tam probíhal nějaký boj na úrovni občanské války, to bych přeháněl.
Takže Babice jsouv tomhle lidsky opravdu hodně složité.
Já si myslím, že si to velmi silně nesou v celém svém regionu.Když jsem měl přednášku v Cidlině, tak na můj dotaz, kdo si co myslí oBabicích, se většina lidí přihlásila, že si myslí, že to celé byla akce Státní bezpečnosti. A já jsem pak měl dvě hodiny práce a přednášky, že to celé nebylo plánované nějakým velkým ďáblem v Praze nebo ve Státní bezpečnosti. Takže paměť rodová nebo krajová funguje v případě Babic ve své rozpolcenosti. Oběti jsou zkrátka na obou stranách – když už to nazveme nějakými stranami. A to je mimo jiné důvod, proč jsem tu knížku nazval Babické vraždy. Ty vraždy vlastně jsou na jedné i druhé straně.
Proč byla zvolena měkká vazba vaší knihy, která má poměrně velký formát 156 x 232 milimetrů a svou závažností by si jistě zasloužila pevné desky.
Je to rozhodnutí vydavatelství, v daný moment jsem dotoho nezasahoval. Já jsem hlavně rád, že tu knihu vydali vlastně velmi rychle, protože jsem rukopis dokončil teprve na konci minulého roku a odevzdával v lednu. A to, že knížka je po pár měsících s bohatou obrazovou přílohou k dispozici,je výborné. Academia tak vyšla vstříc letošnímu 65. výročí případu Babice, je důležité, že hlavně ty informace budou venku mezi lidmi.
Na obálce knihy vidíme téměř líbezný snímek tří dětí z rodinného archivu, neprotiřečí si to s obsahem knihy?
My jsme tu fotografii po konzultaci s nakladatelskými redaktory použili vlastně schválně, protože ty děti jsou děti Antonína Plichty. Jeden z jeho synů zahyne v poli,druhý syn je oběšen už jako nemohoucí a třetí – dcera je odsunuta z krajea nesmí se vrátit do rodné obce. Takže ty děti představují náš obyčejný život, do kterého doba počátku 50. let tvrdě zasáhla. Není to jen nějaká velká politika, je to konkrétní osud konkrétních lidí. Tento přístup je tedy vyjádřen i na obálce spolu s názvem knihy. Chci tím ukázat, že to není nějaký prvoplánový příběh s jednoduchým závěrem, ale že je ta záležitost mnohem složitější právě v různosti konkrétních lidských osudů.