Nová kniha o případu zastřelení tří funkcionářů Národního výboru v Babicích v červenci 1951 vyvrací teorie o tom, že by iniciátor akce Ladislav Malý byl provokatérem Státní bezpečnosti.
Kauza Babice zůstává jednou z nevyjasněných událostí padesátých let. Činnost skupiny kolem Ladislava Malého, která vyvrcholila zastřelením tří funkcionářů MNV Babice a těžkým zraněním dalšího, vyvolala obrovskou represi v kraji mezi Třebíčí a Moravskými Budějovicemi. V několika procesech bylo odsouzeno 107 osob, z toho jedenáct – včetně tří farářů – k trestu smrti. Případ se stal trvalkou komunistické propagandy a ještě v sedmdesátých letech mu byly věnovány hned dva díly seriálu Třicet případů majora Zemana.
Historik Michal Stehlík (*1976), ač příbuzný několika osob postižených v souvislosti s Babicemi komunistickou represí, přistupuje k tématu bez emocí. Střízlivá věcnost je hlavní devízou jeho knihy. Autor ukazuje, že teorie, podle níž byl Ladislav Malý ve spojení s StB, stojí jen na domněnkách. Sám Malého považuje za„dobrodruha“ a „nebezpečného psychopata“. Poměrně obtížně se mu však daří vysvětlit, proč tak velké množství zkušených lidí Malému uvěřilo. Svou roli podle něj hrála odbojová tradice z doby války, nespokojenost s režimem spojená s vírou ve vypuknutí další války, u některých též mladická nerozvážnost. Sám autor ale píše, že se „může zdát až neuvěřitelné, jak prostými způsoby dokázal Ladislav Malý přesvědčovat své okolí (...), že je skutečně vyslán CIC ze Západu“.

Vraždy, nebo odboj?

Největším nedostatkem knihy je fakt, že se autor spokojuje s prostou rekonstrukcí případu a nesnaží se jej analyzovat v kontextu dnešní diskuse o třetím odboji. Titul obsahuje jednoznačný právní pojem „vraždy“, ale nemůžeme považovat zabíjení komunistických funkcionářů za legitimní prostředek boje proti režimu? Anebo z druhé strany, když se hovoří o „odbojové“ činnosti lidí kolem Ladislava Malého, je tento pojem oprávněný, když šlo o záškodnictví,terorizování a zabíjení? Přestože se kniha zabývá i rehabilitacemi v roce 1968 a po roce 1989, již se nedozvíme, zda někdo z odsouzených získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. Pokud ano, bylo by přece zajímavé zjistit, na základě jakých argumentů.
Stehlíkova kniha dost názorně ilustruje, jak je dnešní snaha přisoudit minulým událostem jednoznačná hodnotící znaménka, zavádějící. „Hledáme-li na počátku 50. let zřetelné hranice zločinného režimu a jeho přisluhovačů na jedné straně a jeho obětí či odbojářů na straně druhé, nenajdeme nikdy ostrou linku oddělující tyto osudy a životy,“ píše autor a dodává: „Hranice zločinu i tragédie prochází skrze rodiny, skrze povahy a činy jednotlivých osob – dějiny nesnesou černobílé měřítko, o to méně v místech, kde se všichni po generace znají a musí se složitě vyrovnávat s novými poměry.“
Celkově však Stehlíkova kniha podporuje tezi, že násilné činy padesátých let,dnes označované za projevy třetího odboje, byly buď vyprovokované (či přinejmenším monitorované) Státní bezpečností, nebo dílem psychopatických jedinců, jakým byl vedle Ladislava Malého třeba Antonín Landstoff, který zastřelil funkcionářku MNV v Chrastné, nebo Jan Vaněk, vůdce skupiny Mstitelé Milady Horákové, která se dopustila loupežné vraždy.

Petr Zídek
Lidové noviny, 18. 6. 2016