Svatý Václav. Ikonická postava našich dějin, jak duchovních, tak politických. Dostatečně časově vzdálen, abychom (ne)dokázali vnímat historickou skutečnost 10. století. Za poslední století zároveň patřičně využíván i zneužíván, aby se jeho role v našem veřejném prostoru stala svým způsobem nečitelnou. A přitom jsou jisté rozpaky nad vnímáním svatováclavského odkazu spíše rozpaky moderního věku nežli raně středověké legendy. Ostatně, je nezpochybnitelnou logikou dějin, že konkrétní role světce, historické postavy či události je především dokladem o těch, kdo ji danému fenoménu dávají nežli subjektu samému. I proto může mít svatý Václav (přinejmenším) za poslední století tolik protichůdných významů. Měnila se doba, měnil se i obraz svatého Václava. Vždyť co má společného svatováclavská slavnost roku 1929 s odznakem protektorátní svatováclavské orlice udělované K. H. Frankem? Nic nemůže být vzdálenější než slavnost pod patronací T. G. Masaryka a kolaborantským vyznamenáním – jakkoliv oba momenty se zaštiťují jedním a tím samým jménem. V prvním případě nastal po první velmi složité dekádě nového státu moment možného smíření a společné cesty církve a státu, kdy svatý Václav hrál roli společného jmenovatele státní i duchovní identity. V případě druhé byl naopak zneužit v novodobé interpretaci podřízenosti a vazalství českého národa vůči německé říši.
Mohli bychom v těchto souvislostech rozvíjet již ustálené a opakující se myšlenkové vzorce, kterak se v osobnosti přemyslovského vládce pojí duchovní a politický aspekt, role duchovního i vládce. Stejně jako se v něm pojí složitost vztahu českého a německého fenoménu v našem středoevropském prostoru. Pokud by však kdokoliv chtěl zpřítomňovat česko-německý vztah 10. století s realitou nacionalizačních bouří století 19. a 20., podobalo by se to srovnání fotbalového zápasu a utkání ve vodním pólu. Ano, míč hraje v obou sportech důležitou roli, dokonce branky jsou přítomny, jen zbytek jaksi nesedí a sedět nikdy nebude.
Svatý Václav je v našich dějinách hluboce zakořeněn. Je to bezpochyby dáno tím, že jsme (do značné míry logicky) ztotožnili lineální proud našich českých dějin s přemyslovským rodem. V tomto kontextu je pochopitelné, že postava světce na počátku těchto dějin je významným stavebním kamenem společné identity. A opět – středověká logika uctívání svatého Václava má docela jinou logiku nežli naše vnímání světa jednadvacátého věku. Svatý Václav jako zemský patro země české není etnickým patronem Čechů, je patronem země – místa, kde se mísily a žily různé národnosti – až do přetržení (jakkoliv složité) linearity soužití Čechů a Němců před polovinou 20. století. V našem vnímání jsme opustili onu „zemskost“ a nahradili ji etnicitou – o tom ostatně svědčí proměna „barokního“ světce Václava od Jana Jiřího Bendla na Koňském trhu v Myslbekova hrdého českého vládce na Václavském náměstí. Stejné místo, stejný svatý – ale různá doba, různé sochy – a především různé významy.
Kdybych předchozí řádky zjednodušil, dalo by se říct, že svatého Václava si půjčuje každá doba po svém, někdy blíže a jindy vzdáleněji jeho podstatě, místy dokonce protichůdně. My na tom nejsme jinak. Bezpochyby nepřekročíme hranici více než tisíce let, abychom se vcítili do reality Václavova myšlenkového a spirituálního světa. Budeme ve svých modlitbách, úvahách i vztahování zrcadlit naše vnímání světa, naši aktuální realitu. Přijměme tuto skutečnost a jsem si jist, že svatý Václav nám dokáže pokládat i přes propast jednoho tisíciletí zcela aktuální otázky. Kdybych si měl letos vybrat jednu za všechny, tak třeba tu po vztahu světské moci a moci duchovní.
Článek pro Katolický týdeník, 22. 9. 2020 .