Na konci června 2007 se na světlo světa dostal materiál, který přináší základní teze reformy českého vysokého školství. Teze k tzv. „Bílé knize“ by se měly stát podle autorů pod vedením prof. Matějů předpokladem pro tvorbu nového vysokoškolského zákona. Bohužel, tuto snahu nelze nazvat jinak než nešťastnou, a to hned z několika dobrých důvodů.
1) Teze postrádají kompaktnost, mísí se v nich záležitosti jednoznačně chvályhodné (např. nutnost diverzifikace vysokých škol) s myšlenkami více než diskutabilními (zrušení AV ČR – probůh, pokolikáté již…), až ke zjevným „úletům“ (jednoznačná snaha po omezení akademických svobod).
2) Teze se přes deklarativnost propojení s reformou středního školství „vznášejí ve vzduchu“, neboť o reálném propojení vzdělávacího systému se v nich nic nedočteme. Toto „balónové létání“ týmu prof. Matějů je zajímavým sportem, nikoliv však vážným materiálem, který by se měl stát východiskem pro skutečnou reformu vysokých škol. Mísí se zde pojem vysokoškolské a terciární vzdělávání. Hovoří se o silných bakalářích, ale chybí specifikace role, resp. rozdílu s odborným maturantem, atd.
3) Teze jsou ve své „superupřímnosti“ poměrně neupřímné, neboť se v nich sice dočteme o sociálních krocích vůči studentům, kteří si nebudou moci dovolit školné, ale o samotném školném a jeho roli tam patrně několik odstavců omylem zmizelo…
4) Teze plédují pro otevřenost vysokých škol, kterou by měl zajistit vstup externích subjektů, nejlépe do správních rad. Je přitom zřejmé, že vysoké školy musí umět komunikovat s veřejností. Je ovšem veliký rozdíl mezi tím otevřít brány a nechat Řím zpustošit barbary nebo naopak pečlivě odhadnout, kdy brány otevírat, aby moudrost Říma civilizovala barbarský svět. Ano, v této kritické tezi se bezostyšně přiznávám k elitářství a k představě role univerzity jako centra vědění, které ovlivňuje společnost, nikoliv naopak.

Problém celého materiálu ovšem tkví v něčem docela jiném. Můžeme se hodiny i celé dny přít o jednotlivé body, o lepší správu financí na vědu, o potřebnost či nepotřebnost davů bakalářů… Problém je v tom, s jakými premisami do této diskuse vstupujeme. Tým prof. Matějů zjevně s tezemi, ve kterých je vzdělání komodita (a nic víc), univerzitní veřejnost by naopak měla hájit roli vzdělání jako (nejen) komodity. Začneme-li porovnávat objevy v etnografii s aplikovaným výzkumem pro automobilku (což se podařilo např. stínovému ministru školství…), je to cesta do pekel. Moudrý stát chápe roli univerzit jako něčeho jedinečného, rozuměj svobodného, a to již od dob středověkých vládců. Budeme-li vymáhat daň ze svobody v logice „má dáti – dal“ a budeme-li argumentovat tím, že přece jen jde o veřejné zdroje, staneme se národem účetních, nikoliv vzdělanců. Tolikráte zaklínaná znalostní společnost totiž ještě nemusí být společností světa znalou…
Na závěr mě napadá jeden vyloženě nepraktický bonmot jistého kolegy, který po přečtení tezí k reformě vysokých škol konstatoval, že do seznamu literatury k této správě by se kromě zpráv OECD a statistik „výtěžnosti“ měla připsat ještě jedna kniha, a to Malý princ. Jen tak. Samoúčelně. Anebo ne?
V redakčně zkrácené verzi vyšlo dne 14. 8. 2007 v MF Dnes.