Recenze na knihu "POST" kulturního čtvrnáctideníku A2: Procházíte se zničeným městem pod příkrovem smogu a když narazíte na ostrůvky zeleně, zdá se vám, jako byste byli spojeni neviditelnou sítí, s níž komunikujete. Okolí je prosvětleno obřími obrazovkami upozorňujícími na nejnovější apokalyptické filmové trháky, to vše prokládané reklamou na nejnovější a nejspolehlivější sexboty. Z postranní ulice se vynoří muž s dlažební kostkou v ruce, po jejím vrhnutí do nejbližší globalizované výlohy se na vás otočí a vy jste se zmýlili, je to žena. Na obrazovkách ve stejný okamžik problikly tváře neúspěšnějších manažerek poslední globální účetní uzávěrky, které v dokonale vysoustružených heslech vyzývají další ženy k následování velkých kariér. Jsme v ulicích východoevropského města, kde se stále pod odpadávajícím zateplením starých budov objevují fresky státního socialismu, na kterých se vůdci vítají se zástupci dělníků a rolníků. Nezapomeňte ani na zvukovou kulisu, kterou vám nabízí na míru v logice algoritmů váš přehrávač zabudovaný přímo do nervového systému, vše jste již někde slyšeli a vše je zároveň v něčem zcela nové. Chvíli si připadáte mezi vitrínami obchodů jako v obrovském muzejním depozitáři, klasifikován dle potřeb a konzumu, zařazeni a uloženi do rytmu každodennosti. Informace o dvacáté vlně epidemie již nevnímáte, jejich důvěryhodnost se mění podle toho, kdo vám je z pozice politických elit předkládá – někdo v bílém plášti profesora mezi vzorečky, jiný v emočně zabarvené kadenci manifestačního projevu. Mezi otázky, které si kladete, patří leccos, jen z nich vypadly ty někdejší „závažné“ po politickém zařazení. Dějiny skončily. Dějiny začínají. Jste uvnitř dějin. Anebo… dějiny již nejsou třeba. Odkaz na celou recenzi zde.