Občanská demokratická strana se patrně rozhodla pro pozvolnou politickou sebevraždu.
Jakkoliv by se mohlo zdát, že události a výroky posledních dnů a týdnů jsou tradičním mediálně-politickým karnevalem, na jaký bychom měli být zvyklí, někde pod mediální slupkou se odehrávají patrně nezvratné procesy konce ODS.

Veřejný prostor zaplnila tato strana v posledních týdnech přinejmenším čtyřmi zajímavými kauzami, z nichž každá prozradila mnohé o ideové (ne)podstatě tohoto politického uskupení. První z nich byl útok Václava Klause na bývalého prezidenta Václava Havla. Nechám stranou aktuálního prezidenta, který by si zasloužil vlastní neveselý rozbor.

Reakce některých jeho někdejších spolustraníků jednoznačně prokázaly, že ideová vyprázdněnost může mít za důsledek zuřivé nálepkování kohokoliv odlišného. To je jedno ze smutných dědictví, které Václav Klaus v ODS zanechal – přestože se patrně považuje za intelektuála – zanechal dědictví povrchních výroků a hodnocení světa bez znalosti věcí, což je bohužel lidem, jako je např. Boris Šťastný, více než vlastní.

Druhý případ problematiky solárních elektráren zase poukázal na úzkou spjatost mnoha politiků ODS s lidmi, kteří se rozhodli využívat státních prostředků bezostyšně ve svůj prospěch. Zakrývat výhody pro určitou skupinu tezemi o liberalismu patrně nemíní vážně ani ti, kteří takto argumentují.
 
To se velmi podobá třetímu případu záležitosti legislativy týkající se anonymních akcií. Pod heslem liberalismu je zde hájena neudržitelná praxe naprosto neprůhledného ekonomického jednání, které si přitom činí nároky na veřejné prostředky. Někdo by si měl dát práci a vysvětlit těmto politikům skutečný význam slova „liberalismus“, který skutečně neobnáší maximální svobodu jednotlivce na úkor společnosti. Nejsem si přitom v mnoha případech jist, zda jde z jejich strany o čistou zlou vůli nebo pouhou neschopnost a neporozumění. Patrně půjde o kombinaci obou faktorů.

Čtvrtým případem korunoval předseda ODS a aktuální premiér záležitost „trafik“ ve státních firmách pro „vysloužilé“ či „odložené“ politiky. Ve chvíli, kdy se zvedl kritický názor ve vlastní straně – dokonce ze strany vedení sněmovny Miroslavy Němcové – reakce byla více než překvapivá. Petr Nečas začal argumentovat tím, že sama předsedkyně Němcová zaměstnává ve svém sekretariátu „vysloužilé“ politiky, a postavil tak angažmá politiků ve správních radách na stejnou úroveň.

A tady bych se skutečně měl začít bát o tento stát, neboť pokud je premiér schopen podobného přirovnání, prozrazuje nevědomky, že státní firmy považuje za součást své strany. Není tedy (dobrým) správcem této země, ale prosazovatelem zájmů účelově zřízené skupiny lidí. A opět na úkor společnosti. Princip „státostrany“ ostatně do ideové výbavy ODS rovněž vnesl Václav Klaus, o to více překvapuje, že se dostal tak hluboko pod kůži i jeho stranickým odpůrcům. Stejně tak je zajímavé, že u dalších politických subjektů (po roce 1989) tento princip prakticky nenajdeme.

Sečteno a podtrženo, jsme svědky ideového vyprázdnění, nepochopení problematiky veřejné správy, a to vše spojeno s pocitem nenahraditelnosti – to je aktuální stav pomalu umírající strany. Někdo by snad mohl namítnout, že výše zmíněné příklady nemohou hovořit za celou stranu a její členy. Ale viděl někdo v posledních měsících (a bohužel možná i letech) nějakou jinou ODS? Obávám se, že nikoliv.  

Psáno původně pro http://stehlik.blog.ihned.cz.